OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední výlisek z dílny bratří Greywolfů a jejich POWERWOLF slaví již nějaký ten pátek úspěchy nejen v rodném Německu a je nutno říct, že poprávu. V časech, kdy se heavy/power metalu už dávno nedaří automaticky jen z toho prostého titulu, že je heavy/power metalem, je totiž nezbytné hojně přihazovat něco „navíc“, aby dotyční mohli myslet na úspěch, což čtvrté řadové album skupiny „Blood Of The Saints“ činí nepochybně ve všech směrech. Předně, jako už tradičně, přímo hýří nábožensko - vlkodlačími motivy, jež doplněny o dramatické varhany a četné citace v latině (zde zejména velmi často zařazované „halleluja“, vyslovované jako „halíluja“) celé nahrávce dodávají skutečně goticky majestátní výraz, byť je pochopitelně zřejmé, že nic z toho, co se objevuje v textech, není až tak úplně myšleno vážně („Dead Boys Don´t Cry, No Wonder Why...“). A za druhé, za druhé je to vše pěkně úhledně sestříháno do skutečně zvučného invenčního kabátku, což je o to cennější, že, jak jsem již zmínil, kloudný nápad aby dnes v těchto vodách člověk pohledal s velmi zvětšujícím drobnohledem. Samozřejmě, že i aktuální kusy POWERWOLF mají za sebou už nějakou tu historii, ale to absolutně nebrání tomu, aby zkušenou autorskou rukou vedeny (a podpořeny skvělým hlasovým projevem rumunského vokalisty Attily Dorna) nedaly dohromady některé opravdu výstavní těžcekovové výlisky. Vždyť schválně, vezměme si takové „Sanctified With Dynamite“, „We Drink Your Blood“, „Son Of A Wolf“, „All We Need Is Blood“ či již citovanou „Dead Boys Don´t Cry“. Úžasný vlkodlačí kvapík, jen co je pravda!
8 / 10
Call Of The Wild (2021)
Metallum Nostrum (2019)
The Sacrament Of Sin (2018)
Blessed & Possessed (2015)
Preachers Of The Night (2013)
Alive In The Night (Live) (2012)
Blood Of The Saints (2011)
Bible Of The Beast (2009)
Lupus Dei (2007)
Return In Bloodred (2005)
POWERWOLF se pohybují v oblasti jednoduchého heavy metalu, který má za úkol bavit především zpěvnými burácejícími refrény a v případě POWERWOLF i trochu děsit textovou složkou pojednávající o církvi, vlkodlacích, vlcích a jiných dětech noci. Oba ukazatele POWERWOLF splňují měrou vrchovatou, a to především díky nepřehlédnutelnému a nepřeslechnutelnému frontmanovi Attilovi Dornovi.
Album se velmi dobře poslouchá a do ucha vám padne hned na první poslech, s čímž je ovšem spjat vysoký faktor oposlouchatelnosti. Mustr v podobě "posadit posluchače hned zkraje na zadek refrénem" je poměrně průhledný. Album je přesto nebo právě proto jako stvořené k dovádění pod koncertním pódiem.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.